Zvonice kostela sv. Marka

Zajímavým dokladem lidové architektury 19. století je zvonice farního chrámu sv. Marka, která byla postavena severovýchodně od kostela jako provizorní stavba pro tři zvony z narušené kostelní věže. Má čtvercový tvar a každá strana má 3 kulatá volná okna. V seznamu chráněných kulturních památek je vedena pod č. 0468. Podle vzpomínky hajného Ševčíka, kterou zaznamenal perem knínický rodák a písmák Josef Filip, jde o poctivou práci místních tesařů. Do jejích trámů je vysekán letopočet 1892. Vjiž jedenkráte citované publikaci Pavla Šafránka a Přemysla Reibla Sakrální stavby okresu Blansko, je zvonice popsána následujícím způsobem:

„Ve svahu za kostelem je umístěna nízká čtvercová dřevěná zvonice s jehlanovou střechou zakončená kuželkou s prodlouženým dříkem. Zvonici tvoří dřevěná kostra na kamenné podezdívce pobitá svislými prkny. Uvnitř stojatá stolice na zvony, rozdělená do tří poli. V konstrukci stolice použito tesařské i hřebíkové vazby. Podlaha zvonice dřevěná, fošnová. Ve stěnách prořezána na každé straně tři obdélná okénka s obloukem a nad nimi tři kruhové kajutové otvory. Vchod v průčelí kryt sedlovou stříškou, vvnášenou dvěma svislými kulatými sloupky zapuštěnými do prahu na schodech. Všechny okenní otvory lemovány dřevěnou šambránou. Zvonice je dokladem lidové architektury 19. století.“

      Podle knínického písmáka Josefa Filipa byly ve zvonici původně umístěny tři zvony, z nichž dva, tzv. „mužský“ z roku 1718 vážící 600 kg a „dětský“ z roku 1740 vážící 152 kg, byly v roce 1916 zrekvírovány pro vojenské účely. Poslední ze zvonů, „ženský“ pocházející z roku 1556, vážící 404 kg, zůstal zachován až do dnešních dnů. První zvon byl ulit ke cti patrona sv. Marka z darů všech farníků a dobrodinců městečka Knínice. Měl následující nápis:

TENTO ZWON PRZELITY GEST KE CZTI S. MARKA EWANGELISTY PANIE S NAKLADEM WSSECH FARNIKV A DOBRODINCZV W MIESTECZKV KNIHNIC. 1718.
Na plášti bylo napsáno:
SVB REGIMINE RMI. AC AMPLI. D. DNI. BENEDICTI BÖNISCH LIII. ABBATIS GRADISENSIS ETC. HVIVS ECCLE. KNIHNICENSIS PATRONI S. S. THLIAE. DOCTORIS.
V zadu:
EXISTENTE PAROCHO P. MARTINO CZECH P. G. S. S. THLIE. DOCTORE GEORGIVS FRANCISCVS REIMER FECIT OLOMVCY.

Nejmenší „dětský“ zvon měl následující nápisy:
NAKLADEM FARNIHO CHRAMU PANE KNIHNICZKEHO S. MARKA EWANG.
Na plášti byl nápis:
SUB REGIMINE REVERENDIS. PERILLVS! AC AMP. D. D. NORBERTI VMLAVF SS. THLIE. DOCTOR. GRADICENSIS PATRONI ECL. KNIHNICENSIS!
V zadu bylo uvedeno:
REFUSA ET HONORI VIRGINIS MARIE DICATA.
Při spodní obrubě bylo vyryto:
A. 1740 EXISTID TEMP. PAROCHO. P. MAURICIO WAGNER GRADIC. SS. THLIE! DOCT. OLAVS OBERG FECIT OLOMVCY.

Poslední ze zvonů „ženský“ byl pořízen obcí za knínického purkmistra Kalandry a rychtáře Vondrušky. Má nápis:
TENTO ZWON SLIT DO MIESTECKA KNIHNIC ZA PVRMISTRA KALANDRI A WONDRVSSKI RICHTARZE NENECHAWEI PLACZICIHO BEZ POTIESSENI LETHA PANIE 1556.
V zadu na čtyřhranné tabulce čteme:
MISTR FILIP Z WISSKOWA LIL SWON TENTO S POMOCI BOZI.
Ve 20. století mu bylo vyměněno srdce a svému účelu slouží velmi dobře až do dnešních dnů.

      V době první světové války byly z knínické zvonice zrekvírovány pro vojenské účely dva zvony, zachován zůstal pouze jediný. Na přání mnoha občanů se po válce usnesl kostelní konkurenční výbor, jehož předsedou byl v té době A. Sekanina, pořídit dva zvony nové. Za tím účelem byla vypsána soutěž, z níž vyšla vítězně německá firmě v C honílově v Čechách, které bylo ulití nových zvonů zadáno. Ty dostaly jména Marek a Maria. 29. května 1925 byly na svátek Všech Svatých znovu umístěny do zvonice. Na slavnost s tím spojenou vzpomínala v roce 2005 knínická rodačka paní Jitka Říhová následujícím způsobem:

„V Knínicích jsme měli tři zvony. Dva velké a jeden menší – umíráček. Zemřelému se zvonívalo malým zvonkem a druhý den všemi třemi. Ty byly staré několik set let (1556, 1718, 1740). Žel za první světové války Rakušáci oba velké zvony sebrali pro válečné účely a roztavili na kanóny. Za první republiky shromáždili občané peníze na nové. Pamatuji se na jejich slavný příjezd a svěcení. Byly dovezeny vlakem na zastávku, kde byly přendány na ověnčené vozy a se slávou a za doprovodu celého průvodu vezeny nahoru ke kostelu na zvonici. Byla to veliká slavnost. I já jsem doprovázela průvod s ostatními děvčaty jako družička (po kenicke dróžka). Pamatuji se na to dodnes. Žel za druhé světové války Knínice zvony opět pozbyly a zůstal jen jeden jediný, který je tam dodnes. Až do roku 2000 jsme měli zvoníkem ochotného důchodce pana Dufka. Bydlel poblíž hradiska a pravidelně zvoníval. Po jeho odchodu k dceři do Boskovic zmlkl i tento poslední zvonek, protože nebylo nikoho, kdo by zvonil. V roce 2002 se proto zavedla automatika.“

      Na smutnou událost spojenou s rekvizicí zvonů v době první světové války vzpomínal v červnu 1995 v Knínickém zpravodaji Josef Filip následujícím způsobem. V době, kdy k události došlo, byl žáčkem prvního ročníku obecné školy v Knínicích.

„Chodil jsem prvý rok do obecné školy – tehdy v Panském sadě. Učitelka Aloisie Ševčíková z Okrouhlé nás prvňáčky i starší žáky vzala na Hradisko podívat se na přemístění zvonu ze zvonice na silnici. Demontáž prováděli dva vojáci za asistence místního strážníka T. Barvy a četníka šebetovské stanice F. Formana. Oba zvony se pomalu posunovaly po fošnách k cestě pod kostelem. Malý zvon se za ryčného zvukobití překutálel z Hradiska na silnici. Druhý zvon „mužský“ se však zaklínil za tehdy mladé javory a nebylo možno jej k dalšímu posunu na silnici vyprostit. Hajný, bydlící vedle, přinesl s pomocníky opač zvanou rampalu (krov). Po odkopání zeminy vojáci zvon pomocí trámu (krovu) vyprostili. Zvon se za velkého rachotu řítil z prudké stráně k silnici. Prolomil šraňk, ohradu a spadl do rybníka „Brudně“. Přítomní mladí (staří muži byli na vojně) si hlasitě pochvalovali, že zvon zůstane v rybníce až do konce války. Zapadl totiž do bahna, takže nebylo vidět ani jeho vršek. Odpoledne však přijely dva páry koní z Mořicova dvora a pod vedením hlavního odvozce Machajna pomocí řetězu zvon vytáhly na silnici. V té chvíli někdo zazvonil na zbylý zvon (asi kostelník Laštůvka) a v zápětí se sem seběhl velký počet lidí. Dívali jsme se ze stráně Hradiska na nakládání zvonu pomocí trámů – lih. Na vůz plaťák se vyšplhal obecní chudý Tomáš Burda, rodným jménem Vávra, který vytáhl z kapsy šutrák (kus kamene) a pronesl: Sbohem, zvone, dobřes nám slóžel. Lóčim se s tebó ve jméno Otce, he syna, svatýho docha.“ Nebyl to teatrální projev. Všem přítomným zaslzely oči i my, děti, jsme za hlubokého ticha zaplakaly … Zvony pak byly v roce 1925 opět pořízeny nákladem farníků a žel, znovu v roce 1943 zrekvírovány pro vojenské účely nacisty. Tentokrát se odvoz konal v naprosté tichosti. Bohužel k pořízení nových zvonů nedošlo. Bránila tomu těžká doba nesvobody a příprava založení kolchozu (JZD), což se uskutečnilo 9. září 1957. Nyní, když dochází ke generální opravě věže kostela, postavení nákladného lešení až po špičku věže, lze o pořízení dvou zvonů na doplnění zvonice uvažovat. Je zde však jedna překážka. Věž kostela byla stavěna po napoleonských válkách, či bitvě tří císařů u Slavkova. Nebylo pálených cihel, které by zajistily pevnost věže. Možnost vyztužení či zpevnění věže při letošní opravě kostela je možné jen za velké obětavosti farníků a příznivců. Hlas i funkci zvonů jsem několikrát připomenul v projevech u hrobů zemřelých občanů. Moji předkové, Filipové, byli nepřetržitě přes 150 let kostelníky v Knínicích. Od roku 1627, při popravě odbojníků, se jim dostalo před ostatními mírnějšího trestu, upuštění od popravy s podmínkou, že budou jako sousedé fary kostelníky. Vydáním tolerančního patentu z roku 1781 závazek zastávání funkce kostelníka skončil. Nechť zvon nadále plní své poslání. Živé svolává do kostela a mrtvých želí.“